Curse - 5.kapitola

30. ledna 2011 v 11:27 | Elle
Art - Curse
Probudila jsem se v nějaké tmavé místnosti. Když jsem ale pořádně zaostřila zrak, zjistila jsem, že je jen venku tma. Já ležela na posteli a okolo ní různé monitory, které ukazují nějaké mě neznámé čáry. Nejspíš jsem v nemocnici.

Pokusila jsem se posadit, ale bolest hlavy mě vrátila zpět. Po chvíli jsem to zkusila znovu. Stěží jsem se posadila, ale při podpírání rukama jsem zavadila o nějakou malou krabičku, která cvakla. Nevšímala jsem si toho a dál se snažila dostat z postele.
Najednou se otevřely dveře a v nich se ozval hlas nejspíš zdravotní sestry.
"Už jste vzhůru!" zvolala celkem radostně postarší paní. Ale když si všimla, že se snažím vstát, okamžitě ke mně přiběhla. "Počkejte! To nemůžete, lehněte si zpátky. Musíte odpočívat." říkala a přitom se mě úspěšně snažila dostat zpět do postele.
"Jak dlouho jsem byla mimo? Hodinu den?" zeptala jsem se klidně.
"Dva týdny, zlatíčko." řekla láskyplně.
"Uh, dva týdny?!" řekla jsem nevěřícně.
"Ano, nějak jste se nám nechtěla probudit."
"Můžu si zavolat?"
"Ano, samozřejmě, měla jste u sebe mobil." Odpověděla a vyndala ze šuplíku nočního stolku můj mobil a podala mi ho.
"Děkuju" řekla jsem a vzala si od ní mobil.
Počkala jsem, až odejde a vytočila číslo na Cassidy.
Po pěti zazvoněních to zvedla: "Ano?"
"Cassidy? To jsem já Grace." řekla jsem a v duchu si oddechla.
"Grace! Panebože! Kde jsi? Kde jsi sakra celou tu dobu byla?" začala skoro křičet.
"Jsem v nemocnici. Právě jsem se probrala z komatu." Řekla jsem potichu.
"Co se ti proboha stalo?"
"Přepadli mě. Zvláštní, ale je, že mi nic neukradli." Řekla jsem a musela se při tom zasmát. Dlouho jsem už nikomu nelhala, ale mrzí mě, že jsem musela lhát zrovna Cassidy. "Jsou všichni v pořádku?"
"Ano jsou, proč by neměli být?"
"Jen se ptám kvůli tomu, že jsem dlouho byla mimo. Co v práci? Doufám, že jsem o ni nepřišla."
"Neboj, to jsme zařídili. Zaskakovala za tebe Adel. Víme, jak někdy nestíháš, a tak jsme to zařídili, ale mně se zdálo, že je divný, že nikde nejsi tak dlouho."
"Tak teď už to víš. Budu muset končit. Zatím ahoj." Rozloučila jsem se a po opětovaném 'ahoj' jsem zavěsila.
Přemýšlela jsem co dál, co budu dělat. Nemůžu jen tak sedět a čekat až mě odtud pustí. A jak to tak vidím, když se oblíknu a pořádně protáhnu klouby, třeba se i někam odplazím. Díky tomu, co mi ta čarodějnice udělala, není snadné se zvednout a prostě odejít, bude mi to pár hodin trvat. Podle mobilu je pár minut po půl osmé. Dost času.
Zase si opatrně sednu a začnu prohrabávat šuplíky u nočního stolku, když uvidím na stolku obálku. Nahnu se a vezmu si jí do ruky. Vážně ty zranění nejsou tak hrozný zlomená ruka, rozřízlé stehno a rozřízlá druhá ruka. Zlomenina je zasádrovaná a z ruky a nohy už mi nejspíš vyndali i stehy. Jen mě pořád bolí hlava a cítím se jak přejetá kombajnem. Úžasný pocit. Je fakt, že jsem se už takhle 'živá' dlouho necítila. Čarodějnice mi to jen připomněla.
Rozevřu obálku a v ní je můj papír od čarodějnice, co mi dala a ještě přeložený papír s krátkým dopisem od někoho, kdo to tu nechal.

Myslím, že se ti to bude hodit a oblečení máš pod postelí.
Třeba se uvidíme.

Vím přesně, kdo to sem dal. A jen v duchu mu poděkuju, nic víc. Hned jak se odtud dostanu, tak ho musím najít a říct mu, ať mi laskavě přestane potají lézt do bytu a hlavně, ať se mi přestane hrabat ve věcech. Pomalu jsem odhrnula deku a pokusila se shodit nohy z postele a posadit se pořádně. Tentokrát jsem si už dávala pořádně pozor, abych nezmáčkla to zatracené tlačítko, které přivolá sestru. Odtrhla jsem si od nosu hadičky, co přiváděly kyslík. Z ruky jsem si vyškubla jehlu, co vedla do krve živiny a z prsou jsem si odtrhla takové ty blbosti, co jsou připojené k monitorům vedle postele. Slezla jsem z postele a v hlavě mi začala tepat bolest. Co nejrychleji jsem se oblékla, složila dopis a dala do kapsy. Pomalu jsem otevřela dveře z pokoje a podívala se, jestli nikde nikdo není. Jak dlouho jim asi bude trvat, než se sem dostanou? Určitě jim totiž svítilo nějaký světýlko, někde tam v té jejich sesterně. Pomalu jsem se snažila rozchodit nohu, až jsem mola dokonce běžet. Utíkala jsem po schodech dolů až k východu.
Vyběhla jsem před nemocnici a podívala se kolik je hodin. Bylo přesně deset minut po osmé. Vytočila jsem číslo na taxíka a požádala o odvoz. Odvezl mě k mému bytu a já si skočila pro peníze. Když jsem se vrátila zpět na ulici, řekla jsem mu adresu čarodějnice, co bydlí na konci města.
Zavezl mě tam a já mu zaplatila. Vyšla jsem po dlážděné cestičce až ke dveřím a zaťukala. Po pěti minutách mi konečně otevřela.
"To jste zase vy? Co to bude tentokrát?" řekla hned a ani mě nepozdravila, ale když si všimla mých zranění, zarazila se a povídá: "Co to má znamenat jste člověk?!" vyjela na mě zděšeně.
"No, jasně že jsem člověk. Jsem nesmrtelná. A ty zranění mi způsobila srážka s kombajnem, jen se to trochu déle léčí."
"Aha. Tak co potřebujete?" řekla o něco klidněji a zase se snažila nasadit masku obchodníka.
"Chtěla bych někoho najít. Měl by bydlet tady ve městě. Zvládnete to?"
"No, podle toho, kolik nabídnete."
"Nabízím pět tisíc, berete?"
"Dobře, beru. Bude to skvělá práce, snad budete spokojená." Řekla a zavedla mě do domu. Řekla jsem jí, jak vypadá, popsala skoro každý detail a řekla, jak se jmenuje. Podle toho by ho snad mohla najít.
"Mám ho, bydlí tady." řekla a ukázala prstem na místo na mapě. "Je to na jihu města, takže kousek odtud. Pěšky asi přibližně za deset minut."
"Hm, děkuju." Řekla jsem a podala jí peníze. "Jestli zjistím, že tam nebydlí tak si vás najdu a na místě vás zabiju. Rozumíme si?" pohrozila jsme jí. Nejsem si jistá, jestli odvádí svou práci dobře.
"Samozřejmě." Řekla trochu vyděšeně, ale snažila se to nedávat moc znát.
Už jsem skoro odešla, když na mě zavolala.
"Ano?" odpověděla jsem a otočila se k ní.
"Viděla jsem něco z vašeho osudu a je mi to upřímně líto. Vím, že si myslíte, že jsem podlá a zlá, ale tak to není, každý musí nějak žít. A ještě něco. Už se ti to blíží." Řekla. A já zase nechápala, jak to může myslet.
"Jak to myslíte?" zeptala jsem se teda.
"Však na to přijdete."
Taky toho mohla říct víc, ale teď je hlavní adresa Willa a můj úkol je, ho co nejdříve najít.
Zajímavé je, že nikdo neumřel, když jsem tak dlouho nikoho nezabila. Škoda ,že to nemůže vydržet déle. Nejspíš to platí, dokud se neuzdravím. Na papíru se totiž pořád neobjevila žádná jména.
4.kapitola -- 6.kapitola
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luciy Luciy | Web | 30. ledna 2011 v 20:30 | Reagovat

Tak Eli, mám pro tebe dvě slova :D skvělá kapitola!!!!
S tvým skvělím psaním a s tvou úžasnou povídkou, je očividné, že už svojí psát ani nechci :D
Ta tvoje mě baví víc, než moje :D
A hrozně mě zajímá, jak to bude probíhat, až ho za ním příjde :D

2 Elle Elle | Web | 30. ledna 2011 v 23:20 | Reagovat

díky ale zapomeň na to že bys tu svou už nepsala protože já chci vědět co bude dál víš moc dobře jak je těžký z tebe tahat nějaký informace :D
Tak doufám že tu bude další díl co nejdříve teď už na to máš čas :D

3 Elle Elle | Web | 30. ledna 2011 v 23:21 | Reagovat

a zas tak skvělý to nebylo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je výplod naší fantazie proto vás všechny upozorňujeme, že blog je chráněn autorským právem tzv. copyright. Nesmíte tu nic zkopírovat bez našeho svolení, a pokud svolíme, jen s odkazem na nás.

Link Us

"What fun two little liars under one roof. You're making it so easy. - A"