Curse - 4.kapitola

24. ledna 2011 v 9:36 | Elle
Art - Curse
Na univerzitě jsem složila prozatím poslední zkoušku a utíkala rovnou do práce na zbytek dne. Restaurace byla jako vždy, když je tam Adel, celá vzhůru nohama. Zase bylo pár převržených talířů s jídlem a pár rozbitých skleniček. Řekla jsem Adel, že to uklidím za ní a ať už jde domů. S Cassidy se nám po pár hodinách nakonec restauraci podařilo, dát zase do pořádku.
Domyla jsem pár skleniček a různých věcí z baru a šla za Cassidy, abychom si to zase vyměnily. Vždy se střídáme. Jedna obsluhuje hosty u stolů a druhá je za barem. Poprosila jsem ji, aby až uschne, uklidila nádobí.

Oběhla jsem stoly a vyřídila dvě objednávky. Moc lidí sem nechodí většinou, takže jsme všichni rádi, když vůbec dostaneme výplatu. Já ji moc nepotřebuju, za ta léta jsem naplnila konta bank skoro všude. Pracuji tu jen proto, aby mě lidé moc nepodezírali, hlavně mí sousedé a můj věčně otravný domovní. Platím mu vždy na čas a někdy i dopředu ale on za mnou vždy chodí a říká: "Tak už zítra. Už zítra se platí. Doufám, že se mi nezačnete vyhýbat." Je opravdu paranoidní.
Po třech hodinách se s Cassidy zase střídáme. Zapluji za bar a mám zase na několik hodin klid, když říkám, že k nám do restaurace moc lidí nechodí a to znamená, že stoly jsou stěží zaplněny tři, tak k baru už nechodí skoro nikdy nikdo. Jen večer se na baru objevuje pár lidí.
Dnes, ale k baru přišly kolem oběda dvě dámy na skleničku vína.
Otevřela jsem skříňku pod barem a přím jsem se zděsila.
"Cassidy! Pojď sem!" zakřičela jsem.
"Ano!" přiběhla ke mně.
"Říkala jsem ti, že to nádobí máš uklidit a ne naházet."
"Já nevěděla, že to myslíš tak doslovně. Stejně to budeš za chvíli zase vyndávat."
"Grr!" zavařila se ve mně krev. "Víš, co běž už radši." požádala jsem jí a ona zase odběhla.
Pak přišel čas oběda a já se s Cassidy sešla na baru, kde si vychutnávala jídlo, co ji připravil Johnny.
"Víš, měla by sis dát taky. Je to vážně lahůdka." nabídla mi.
"Ne, děkuji. To si radši objednám jídlo z čínský restaurace." Řeknu znechuceně.
"Já tě nechápu, vždyť
vaří dobře." Řekla mi s úsměvem.
"Vážně chceš vědět, proč tu nikdy nejím?" zeptala jsem se.
"No, docela jo."
"Tak se koukni támhle." A ukázala jsem na Johnnyho, který zrovna vycházel ze záchodů a táhl s sebou vozík s mycími prostředky.
"No a co s ním?" zeptala se nechápavě.
"No, jestli sis nikdy nevšimla, tak Johnny pracuje v kuchyni jako pomocník a ještě pracuje na půl úvazku jako uklízeč záchodů. A znáš ho ani po záchodě si nemyje moc ruce." Vysvětlím jí a jen koukám, jak ji znechuceně vypadne zbytek nespolknutého jídla z pusy.
"Tak to je vážně nechutný." Řekne opravdu znechuceně a já se musím smát.
"Víš co? Skočím nám pro něco jinýho, jo?" řeknu jí na uklidněnou a odstrčím od nás ten její nedojedený talíř. Zvednu se od baru a jdu se obléct.
Menší mekáč je odsud jen dva bloky. Takže jdu pěšky. Co by mi mohla udělat menší procházka. A navíc jsem musela po škole odvést auto k mechanikovi. Zdálo se mi, že nějak zlobí.
Mekáč byl plný k prasknutí. Stoupla jsem si do pořád se tvořící fronty a čekala, až se dostanu na řadu. Koupila jsem pro každou z nás Jednu velkou kolu dva burgry, ale pro mě kuřecí. Pak hranolky a tortylu. Zaplatila jsem a spěchala zpět do restaurace.
"Tak co máš něco dobrého?" zavolala na mě Cassidy, hned ve dveřích. Bylo jasně vidět, že je vyhladovělá.
"No jasně koupila jsem ti happy meal." Řekla jsem a musela se začít smát, když jsem uviděla její velice vyděšený výraz. Byla tak hladová, že by musela spořádat nejmíň čtyři mealy, aby se aspoň trochu najedla.
"Neboj se, dělám si srandu. Tady máš." Řekla jsem a hodila jsem jí jednu ze dvou tašek, co jsem nesla.
Přišla jsem blíž a podala jí k tomu ještě velkou kolu.
Zbytek dne probíhal celkem v klidu. Náš šéfík se neukázal, což byla úplná úleva nás všech. Vždy když se ukáže, nás jen seřve, že se tu všichni válíme a nic neděláme a on musí celej den dřít, aby nás měl za co platit. Takové keci, vždyť mi se staráme o celou restauraci, zatím co on si sedí na tom svým tlustým zadku v té své kanceláři ve druhém patře restaurace a 'pracuje'. Ano, my to jeho pracování známe. Hraje na počítači poker, ale ne za peníze, protože to on by nedokázal. Špatně by se pak smířil s jejich ztrátou.
Končíme vždy kolem půl jedenácté. Uklidíme stoly, zbylé nádobí a někdy ještě pomáháme uklidit v kuchyni. Pak se rozloučíme a jdeme každý jiným směrem. Já dnes nemířím ke svému autu, ale na nejbližší zastávku metra. Domů to nemám zrovna blízko, abych šla pěšky.
Všude už je tma a nikde není ani človíčka. V restauraci jsem na chvíli zmizela na záchod, když jsem zjistila, že kousek odsud je někdo koho mám na dnešním seznamu. Další dva jsou na jihu města a další dva na západě.
Najednou na konci ulice uvidím neznámého muže. Vůbec nechápu, co tu může takhle pozdě dělat. Jednoduše si ho nevšímám a jdu dál. Jenže on si mě všímá a hodně.
"Hele kočičko, co takhle si spolu dneska užít." Nabízí mi.
Ignoruju ho a jdu pořád dál a on se ke mně pořád přibližuje.
"Ale no tak. Nedělej, že nechceš." Řekne a z ničeho nic mě silou přitiskne ke zdi a začne mě osahávat.
"Copak ty hnusnej hajzle. Nestačí ti tvoje stará?" řeknu s opovržením.
"Ale, ale šípková Růženka se nám probudila a je nabroušená." Řekne a drží mě pořád uvězněnou mezi ním a zdí. Najednou mi rozerve blůzu, co jsem si vzala k přiléhavé sukni na dnešní zkoušku a začne mě osahávat všude.
"To nemáš ani kousek slušnosti mě nejdříve políbit?" řeknu už vážně hodně vytočeně.
"Ale samozřejmě." Řekne a začne se přibližovat k mým rtům. Polibek trvá jen krátce a já mu nedovolím, zajít tak daleko, že by mi strčil jazyk do pusy. To jsem nedovolila nikomu jen pár mým klukům ještě před tou zatracenou kletbou. Když se mi podaří od něj odtrhnout rty, musím ho ze sebe shodit, jelikož na mě svalil celou svou váhu. Byl mrtví. Dokážu zabít polibkem kohokoli, což jsem se možná nezmínila, když se tak stane, na seznamu zmizí jedno jméno. Nedělám to nikdy, ale párkrát už se mi to stalo.
Sice se říká, že se na podpadcích velice špatně běhá, ale mě se zas, tak špatně neběželo. Myslela jsem na to, že kdybych teď to svoje prokletí neměla asi bych nakonec skončila buď znásilněná nebo znásilněná a mrtvá někde v křoví.
Zastávka metra byla už jen tři bloky. A já běžela, co nejrychleji jsem mohla, abych už byla pryč. Musím ještě najít tři lidi a pak snad budu mít zase klid.
K metru jsem dorazila pozdě. Na Jízdním řádu jsem se dočetla, že mi před pěti minutami ujel a budu muset čekat čtvrt hodiny, než přijede další.
Celá místnost pod zemí byla vydlážděná a uprostřed byly čtyři sloupy, které oddělovali dvě dráhy metra. Stála jsem na konci místnosti naproti vchodu do podzemí. Najednou světla zablikala a jedna žárovka praskla.
Na druhé straně místnosti se objevila ona čarodějka ta, která mě proklela. Evelin Bennetová. Pořád stejně krásná jako před těmi sedmdesáti dvěma lety. Ale také pořád se stejným vražedně zlým pohledem. Stála tam na konci místnosti, když najednou vykřikla: "Co pak si nepamatuješ, co jsem ti naposledy říkala?"
Vůbec jsem tomu nerozuměla. Nechápala jsem, co má namysli.
Najednou začala něco zaříkávat v jiné řeči a já nevěděla, co říká ani proč. Z ničeho nic mě začala bolet hlava tak strašně, že jsem padla na kolena a chytila se za hlavu a modlila se, aby to přestalo.
Ale nepřestalo. Bolest se rozšířila. Mou ruku najednou rozřezával neviditelný nůž a já se místo hlavy chytila za ruku. Pak se bolest rozšířila do mého stehna, které bylo stejně prořezáváno jako ruka. Klečela jsem tam a trpěla hroznou bolestí. Nože přestaly řezat, ale místo toho něco křuplo v mé druhé ruce. Praskla kost. To už jsem nevydržela, svalila jsem se na záda, ležela se zavřenýma očima a čekala na smrt. Bolest hlavy přestala, když se čarodějnice zasmála a přestala zaříkávat. Já ležela na zemi. Ruka a stehno krvácely a bolest hlavy otupila veškeré smysly. Druhá ruka byla zlomená a pořád jsem cítila jako by se lámala dokola. Čekala jsem, až mě někdo vysvobodí. Pomůže mi nebo mě zabaví bolesti smrt. Při čekání jsem najednou přešla do krajiny snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luciy Luciy | Web | 24. ledna 2011 v 14:30 | Reagovat

tak za prvé :) tahle kapitola je fakt dlouhá :D fakt čumím
jinak, super dílek, ten hajzl si to fakt zasloužil. A při téhle kapitole jse dostala hroznou chuť na ten burgr :D :D DÍKY ELI!!! :D
Víš, při tvé povídce si se svojí povídkou připadám, jako pěkně velký amatér :D takže za tohle taky DÍK!! :D

A doufám, že nebudu dlouho čekat na další kapitolu? :)

2 Elle Elle | Web | 24. ledna 2011 v 16:58 | Reagovat

tak to jsme na tom stejně :D já si při té tvé připadám uplně stejně jako ty při té mé :D
a čekat dlouho nebudeš, protože už mám kousek napsaný :DD ale vůbec nevím, co do ní mám dát :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je výplod naší fantazie proto vás všechny upozorňujeme, že blog je chráněn autorským právem tzv. copyright. Nesmíte tu nic zkopírovat bez našeho svolení, a pokud svolíme, jen s odkazem na nás.

Link Us

"What fun two little liars under one roof. You're making it so easy. - A"