Curse - 2.kapitola

17. ledna 2011 v 22:57 | Elle
Art - Curse
Muž si mě měřil zamyšleným pohledem. Asi si říkal, kde mě viděl. Což je obvyklé u čerstvě poupravené mysli.
Neměla jsem čas. Musela jsem okamžitě zmizet, aby si na mě náhodou nevzpoměl. Kdo ví, jak silné kouzlo ta čarodějka udělala.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se.
Najednou jsem v jeho tváři vyděla údiv. Asi nečekal, že řeknu něco takového.
"Je půl jedenácté." odpověděl po chvíli.
"Sakra, musím jít." řekla jsem a rychle nastoupila do auta. Než jsem nastartovala, uslyšela jsem ještě jak křičí: "Počkej!"

Jela jsem asi půl hodiny než jsem dojela ke svému bytu na severu města. Bydlím ve třetím podlaží, takže musím chodit denně poschodech.
Zaparkovala jsem auto hned před domem a vyběhla po schodech nahoru do bytu.
Byt má propojenou chodbu s obývacím pokojem. Obývací pokoj je ve tvaru osmiúhelníku. Přímo na proti dveřím jsou tři velká okna s bílými závěsy. Pod okny je menší plazmová televize a stolek s dlouhým bílím gaučem. Asi půl metru z levé strany od vchodových dveří jsou dveře do koupelny. Další čtyři metry od dveří do koupelny jsou dveře, které vedou do mé ložnice. A naproti dveřím do ložnice jsou zárubně (pozn.: otvor ohraničující dveře) vedoucí do kuchyně.
U dveří jsem si v rychlosti zula boty a klíče hodila na stolek s kytkou a telefonem. A rychlostí blesku jsem zamířila do ložnice k zásuvce u mého nočního stolku. Ze zásuvky jsem vytáhla papír se jmény lidí pro polibek smrti. Na papíře už byla čtyři jména. Musím to stihnout, pomyslela jsem si a s papírem jsem vyběhla zase před dům ke svému autu.
Za prvním jménem se skrýval muž, tak věku nad padesát s velkým pivním pupkem. Když jsem k němu dorazila, zrovna přecházel ulici a nejspíš se vracel domů z hospody, protože se při chůzi zláštně kymácel.
Zajela jsem autem ke krajnici a vystoupila. Přeběhla jsem silnici až k němu.
Chvíli jsem počkala, než jsem ho chytila za rameno a zastalvila.
"Co to dě- Jé taková pěkná děva jako ty. To už jsem douho neviděl. Pojď zalezem si támhle do uličky a zašpásujeme si tam spolu." vydal ze sebe, div mu bylo rozumět.
To určitě dědku pesnivej s tebou bych tak někam šla, pomyslela jsem si a div se nepozvracela, když jsem se nahnula a přitiskla své rty a jeho. Rychle jsem se od nějho odtrhla a on upadl na zem. Ještě jsem zkusila tep, pomodlila se za něj v duchu a vrátila se zpět do auta.
Druhý byl osmdesátiletý muž vyhublý jako vypražená paprika. Ležel u sebe v malém domečku na kraji města a to na smrtelné posteli. Polibek smrti mu aspoň pomůže od bolesti. Vypadal jako velice nemocný.
Potichu jsem se vkradla do domu a dala mu polibek smrti.
Další byla žena v supermarketu. Celkem hodně pozdě a nákupy, pomyslela jsem si. Bylo jí tak asi třicet dva.
Mě nikdo neviděl, když chci, aby mě neviděli, nevidí mě.
U pultu u kasi stál muž tmavé pleti a mířil na podavače pistolí. Žena stála o kus dál. Najednou muž s pistolí zakřičel: "Dej sem ty prachy nebo jí zastřelím."
Ale prodavač bohužel nepracoval moc rychle. A tak s další minutou vystřelil směrem k ženě. Žena se skymácela k zemi a já k ní přestoupila a dala jí polibek. V té vteřině vydechla naposled.
Bylo pár minut po jedenácté a mě zbývali ještě dva lidé.
Čtvrtý člověk byla malá šesti letá hočička a ležela v nemocnici na jipce (jednotka intenzivní péče). Nevím přesně, proč tam byla. Vím jen, že smrt této malé Margarity Grayové je zástava srdce. A mě se při pohledu na ní nachvíli zastavilo také. Sice tuto práci nebo spíše prokletí, což to také je, dělám už tak dlouho, ale pořád jsem si nezvykla na tu neustálou smrt. Nenávidím to, ale co jiného mi zbývá. Nic. Přátel sice nemám moc, ale pořád na světě nějaké mám. Proto bude lepší, když nebudou umírat ti, co nemají zemřít místo těch, co mají. Je to je jich osud a stím se nedá nic dělat. zemřou tak nebo tak. Když to neudělám já udělá to právý anděl smrti, jenže ten si díky mé kletbě vezme s sebou i mé blízké.
Posledního člověka jsem našla ve stejné nemocnici jako holčičku. Byla to stará babička zašlá stářím a hrozně unavená. Vypadala skoro na sto, ale to bych přeháněla. Na dveřích do pokoje jsem si přečetla datum jejího narození. Bylo jí skoro deadesát čtyři. Přiblížila jsme se k ní a dala jí letmí polibek smrti. Když jsem se od ní odtrhla, monitor vedle mě začal pípat. Vzpamatovala jsme s a utekla odtamtud.
Do svého bytu jsem dorazila těsně po třičtvrtě na dvanáct. Hodila jsme klíče na stolek a rosvítila jsem lampu. Když jsem vzhlédla uviděla jsem uprostřed obývacího pokoje muže z dnešního odpoledne. Toho s těma nádhernýma hnědýma očima jako mléčná čokoláda s odlesky karamelu. Stál u mého gauče a zády se o něj opíral s rukama založenýma na prsou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luciy Luciy | Web | 17. ledna 2011 v 23:07 | Reagovat

Skvěla kapitola :D :D nemůžu z ní :D musíš ihned napsat další, tohle je prostě hrůza, když si nemůžu přečíst pokračování, jako když čtu normální knížku :)
Každopádně se nemůžu dočkat, jak to bude dál s tím chlapíkem :) už se hrozně moc těším :)

2 Elle Elle | Web | 17. ledna 2011 v 23:10 | Reagovat

tak to jsem ráda že se ti to líbí jinak v rozepsaných nic už není proč?? :(

3 Luciy Luciy | Web | 17. ledna 2011 v 23:11 | Reagovat

jak myslíš nic? napsala jsem přeci kousek té povídce zničení života, můžeš se podívat :D

4 Elle Elle | Web | 17. ledna 2011 v 23:12 | Reagovat

aha já zezačátku nepochopila co myslíš :DD

5 Elle Elle | Web | 17. ledna 2011 v 23:15 | Reagovat

napsala jsme ti tam k tomu co si myslím :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je výplod naší fantazie proto vás všechny upozorňujeme, že blog je chráněn autorským právem tzv. copyright. Nesmíte tu nic zkopírovat bez našeho svolení, a pokud svolíme, jen s odkazem na nás.

Link Us

"What fun two little liars under one roof. You're making it so easy. - A"