I know who killed me - 6. kapitola

4. prosince 2010 v 18:54 | Elle
Art - I Know Who Killed Me
"Jsem lovec odměn." řekl mi Nate.
"Já vím, rozdělujete se na světlé a temné. Ty jsi jeden ze světlích." potvrdila jsem jeho slova.
"Asi bych se měl přestat tolik divit tomu, že o nás tolik víš. Uděláme to jednodušeji. Řekni mi, co o nás víš a já ti povím, co nevíš." nabídl a přitom se na mě nádherně usmál. Usměv jak vytržený z nějakého katalogu modelů a modelek. Prostě byl neodolatelný.

"Vím, že si dáváte přezdívky, aby nikdo neznal vaše jména. Amanda byla Blondie, ty jsi Student a ten druhý, co jsem ho viděla s tebou dnes odpoledne byl Vtipnej. Je vážně tak vtipnej, že se mu tak přezdívá?" řekla jsem a zasmála se.
"No většinou je hodně vtipnej a nebo si to o sobě aspoň myslí." odpověděl a zasmál se semnou.
Seděli jsem spolu na mé posteli. Já byla pořád ve spodním prádle a košili. On měl na sobě černo šedé kalhoty hodně moderně vyšisované, černé třičko s krátkým rukávem a nějakými nápisy a přes to měl černou mikinu.
Na nohou měl obuté černé skejťácké boty. Vypadal skvěle.
Vlasy měl sestříhané v zadu na temeni hlavy nakrátko a zepředu je měl delší, aby mu dělali tak zvláštně ofinu. Vypadal nádherně, tak jakoby sladce, ale svým chováním působil tvrdě.
"Vím, kdo Amandu zabil." řekla jsem najednou a nevím proč, ale kvůli jeho výrazu ve tváři, jsem to chtěla vzít zpět.
"Jak to můžeš vědět, když zemřela muselo ti být tak pár dnů. Možná jsi ani na světě nebyla." řekl mi na to. Nevěřil mi.
"Narodila jsem se přesně v den, kdy Amanda zemřela." řekla jsem a doufala, že když mu povím pravdu bude mi věřit. Musí mi věřit.
"Dobře. Řekněme, že je to pravda, a že ty jsi opravdu, tak ze čtvrtiny Amanda. Co vše o jejím životě víš?" řekl a vypadal jako že přemýšlí, možná mi opravdu začínal věřit.
"Vím většinu o jejím životě jako lovec odměn. Vím, kdo jí zabil. Víš funguje to už od mých pěti let. Vždy, když usnu nebo nachvíli zavřu oči a o něčem přemýšlím přehraje se mi před očima nějaká její vzpomínka. Vzpomíka na něco, co jsem nikdy nezažila a při tomhle to prožiju znova místo ní v jejím těle." vysvětlila jsem mu.
"To znamená, že prožíváš vše?" zeptal se se zvláštním tónem v hlase.
"No, já prožiju jen to, co se mi hodí k dopadení jejího vraha. Její soukromí moc neznám. Nevím, kdo byli její rodiče ani s kým, kdy chodila, kam chodila do školy. Jen, co je potřebné k dopadení vraha. Ani tě nezajímá, kdo ji zabil a jak nebo to snad víš?" zeptala jsem se nakonec.
"Jo určitě mě to zajímá. Kdo ji zabil?" zeptal se mě konečně.
"Zabil ji Dorien Salt." řekla jsem smutně.
"Ten parchant. Proč to udělal?" zeptal se mě nechápavě a já opravdu nevěděla, co mu na to odpovědět. Zabil ji přece kvůli tomu, že mu neřekla, co chtěl vědět, protože to sama nevěděla.
"Zabil ji, protože mu nechtěla říct, kde vás najde a vůbec vše, co o vás věděla. A jestli to věděla, tak to bylo proto, že mu to říct nechtěla. Nevím přesně, jak ji zabili já to jen cítila, bylo to hrozné. To nejhorší, co jsem kdy cítila. Jakto že ji dokázal zabít? Viděla jsem jak se uzdravovala." řekla jsem a rovnu jsem se i zeptala.
"No, to já nevím. Ani přesně nedokážu pochopit, jak ji mohl zabít. Možná by bylo nejlepší, kdybych tě vzal k nám. Bude lepší, když tě budeme chránit než tě dostanou oni. Nebylo by to zrovna dobrý, kdyby tě našli a zabili za to, že víš, že zabili Amandu."navrhl rozumné řešení.
"Jenže, když se vás chtějí zbavit, tak to tam asi nebude nejbezpečnější, a jak jsi si asi možná mohl všimnout, já nejsem žádný bojovník ani nedokážu někoho pořádně kopnout, tak aby ho to bolelo." řekla jsem a on se rozesmál.
"Víš co? Půjdeme tam a řekneme jim, jak se to s tebou má a uvidíme, co nám řeknou. Někteří tě možná dokáží i něco naučit." rozhodl nakonec.
"A ty bys mě nic naučit nedokázal?" zeptala jsem se ho.
"No dokázal, ale já o tom nerozhoduju, víš. Nemůžu tě jen tak něco naučit, máme určitá pravidla. Jen tak se mezi lidi nedostanem." vysvětil mi.
"Dobře, tak já se obléknu a můžem jít." souhlasila jsem.
Vyndala jsem pár věcí z kufru a odběhla do kupelny, abych se mohla obléknout.
Oblékla jsem si šedé džíny, bílé tílko přes to jsem si oblékla mikinovou bundičku a na nohy jsem si obula černé semišové kozačky taky ne moc teplé. Sice tady v Californii není v dubnu nějak moc chladno, ale v noci je chladno docela hodně.

*****
Vyšli jsme z hotelu asi kolem půl deváté večer. Všude už byla tma. Silnici osvětlovaly už jen pouliční lampy.
"Pojedeme mým autem? Nebo tu máš své?" zeptala jsem se.
"Ne, nemám tu auto. Půjdeme pěšky. Já sice většinou používám vylepšení nás lovců odměn, což je rychlé běhání. Uběhnem kilometr za sekundu. Dokážeme skvěle ovládat bojové umění a nestárneme. Zabít nás nikdo nedokáže, ale to s Amandou nechápu je to zvláštní. Všichni si mysleli, že už přišel její čas. Byla s námi už dlouho." vysvětlil mi.
"Jak to myslíš, že přišel její čas?" nechápala jsem.
"Každý lovec odměn musí získat určitý počet odměn, aby mohl v klidu odejít na věčnost nebo co já vím, kam to mrtví chodí. Někteří tu zůstávají v podobě ducha a snaží se vyřešit si problémy, které nevyřešily za života. Někteří odejdou na věčnost. Jednoduše jdou za světlem. A z některých, co něco v životě udělali špatně se stanou lovci odměn, a aby dostali věčný klid, musí získat odměny tím, že se zbavují zla. Většinou, ale jen toho, co ubližuje nebo dělá něco za co ho máme dostat. Je to složité na vysvělení." snažil se mi vysvětlit.
"No myslím, že už tomu začínám rozumět. Ty jsi umřel, a protože si něco v životě udělal něco špatně asi hodně špatně, tak ti daly šanci to napravit tím, že jim budeš sloužit. Jestli je nebe a peklo, tak je i něco mezi a to ti dalo tuhle možnost, se znovu rozhodnout. Podle mě díky tomu, že jsi šel na stranu světlých lovců, jsi si zajistil propustku do nebe, ale temní mají maximálně propustku do pekla. V tom je ta věda. Ty jsi udělal něco špatně, ale protože jsi toho litoval, tak si řekli, že si tě vyzkouší, jestli máš jít do nebe nebo do pekla. Prostě v tobě probudí tu pravou tvář. Díky tomu, že si vybereš sám stranu, na kterou se přidáš. Ty jsi si zvolil světlo, což znamená cestu do nebe." řekla jsem, co mě napadlo.
"Děkuju. Asi máš pravdu, ale stejně mám před sebou ještě dlouhou cestu, než budu opravdu moc odejít. Musím si to tím odčinit." řekl.
Byli jsme už hodně daleko od hotelu a já poprvé po dlouhé době cítila pocit, že mě někdo sleduje nechápu proč zrovna teď.
Zastavila jsem se a otočila jsem se, jestli někdo nejde za námi.
Nikdo tam nebyl.
Nate se zastavil také a zeptal se mě: "Co se děje?"
"Nic jen se mi zdálo jako by nás někdo sledoval." odpověděla jsem mu.
"Ne, neboj nikdo nás nesleduje, kdyby nás někdo sledoval, věděl bych o tom." uklidnil mě, já se otočila, podívala se mu do obličeje a on se na mě usmál tím krásným neodolatelným úsměvem.
Já se sním prostě cítila v bezpečí. Cítila jsem se jako by mi nikdo nemohl ani nedokázal ulížit, když je semnou ani ti otravní lidi ze školy, co mě o přestávkách terorizovali a všichni dělali, jako že nic nevidí. Cítila jsem se volná a schopná žít normálně bez vzpomínek na minulý život. Bez škanování od spolužků. Bez učitelů, co si nepamatují ani moje jméno, ale hlavně jsem cítila, že se mi po těch pěti letech přestalo aspoň na chvíli stýskat po rodičích. Navzdory tomu, jak moc jsem je milovala.
5.kapitola -- 7.kapitola
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luciy Luciy | Web | 7. prosince 2010 v 13:57 | Reagovat

super kapitola :)
jak se to úplně dalo do pohybu :)
už se nemůžu dočkat, co bude pokračovat dál :) už aby byla další, je to vážně skvěli

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je výplod naší fantazie proto vás všechny upozorňujeme, že blog je chráněn autorským právem tzv. copyright. Nesmíte tu nic zkopírovat bez našeho svolení, a pokud svolíme, jen s odkazem na nás.

Link Us

"What fun two little liars under one roof. You're making it so easy. - A"